Povídání o canisterapii

Pes a jeho člověk jsou tým. Můj pes nedělá canisterapii pro sebe, ale pro mě a kvůli mně. Je to psovod, kdo je zodpovědný za bezpečí psa, pohodu a za to, aby ho canisterapie bavila a dělal ji rád. Nejen, že svého psa nikdy nenechám na pospas klientům, ale vycházím mu vstříc (např. úpravou podmínek, výběrem klientů, druhem aktivit, či zrežírováním situace)

 

Pes není otrok. Pro psa by měla být canisterapie hra/aktivita/činnost, na kterou se těší a kterou si užívá. Vyplatí se investovat do toho čas, trpělivost, empatii a chutné odměny.

Ostatně celá canisterapeutická návštěva, která často trvá hodinu i více, nemůže záviset na aktivitě psa. Mít bohatý repertoár složený z aktivit náročných pro psa (pes s klienty cvičí), ale i vysloveně odpočinkových (klienti připravují pro psa hry - obvykle založené jen na tom, aby se pes výborně nažral), z aktivit o psech, ale bez psa, z aktivit akčních i relaxačních, z aktivit individuálních i skupinových... a v průběhu návštěvy tyto činnosti vhodně prostřídat, je jen a jen přínosné pro všechny zúčastněné. Velká zásoba různorodých aktivit vám také umožní improvizovat a pružně reagovat na nepředvídané situace - vždyť „svůj den“ nemusí mít jen pes, ale kdokoliv ze zúčastněných.

 

Bezpečí především. Canisterapeutická praxe není suchá teorie, ale řádně zelený strom. Nepatří do ní pouze práce se psem (a jeho perfektní ovladatelnost - často ve značně rušivých podmínkách), ale i s klienty, a to nejčastěji hned se skupinou klientů. Umět si zrežírovat veškeré aktivity tak, abyste přesně věděli, kde kdo kdy bude a nezvrhlo se vám to v chaos, je jedna z nejzákladnějších dovedností do terénu. Mám-li použít kynologickou terminologii, je třeba mít všechny účastníky (tedy nejen svého psa) „pod povelem“. Nemůžeme spoléhat na to, že to za nás automaticky udělá osoba odpovědná za klienty. I tu musíme řádně instruovat a spolupráci v tomto směru vyladit. Obvykle totiž personál pečující o klienty vůbec nic neví o psech, natož o naší canisterapeutické práci. Žádné obavy, lze to zvládnout a přitom zachovat uvolněnou atmosféru.

 

Základním předpokladem pro psa canisterapeuta je jeho přirozená příchylnost k lidem. To, že vyhledává kontakt s lidmi, nebo s nimi rád spolupracuje. Pochopitelně tak nemusí činit (a obvykle ani nečiní) zadarmo. Škoda každé odměny, která v canisterapii padne vedle. Jak jinak bychom ostatně chtěli zajistit, aby psa dlouhodobě tato práce bavila a těšil se na ni ?

Canisterapie se nemůže realizovat se psy bojácnými, nejistými, úzkostnými, příliš vzrušivými apod. Takový pejsek se velmi často dostává do situace, kdy nepřemýšlí (a tedy ani nevnímá svého psovoda).

Canisterapeutická praxe je týmová práce psovoda a psa a kvalita provedení terapie je založena také na umění psovoda komunikovat s klienty a s personálem A tím nemíním jen mluvené slovo, organizační schopnosti, či herecké nadání. To, jaké emoce vyzařujeme a jak dobře je dokážeme vnímat u druhých, zásadně ovlivní výsledek. Motivace psovoda pro provozování caniterapie je taková, že chce pomáhat lidem a trávit s nimi svůj volný čas. Prostřednictvím svého psa klientům pomoci odpoutat se od potíží, zrelaxovat a potěšit je. Tohle není psí sport! V canisterapii nejde o výkon ani o preciznost provedení, ale o vnitřní pocity všech zúčastněných (včetně psa pochopitelně), takže bez upřímnosti a otevřeného srdce to bude chladné, neosobní, strojené... byť třebas dokonalé.

 Jen to prosím na druhou stranu nepřežeňte. Není účelem se psychicky zničit a sebemrskačsky se obětovat pro dobročinné účely. I lidská část týmu potřebuje svůj "motor" a mohu-li si dovolit hovořit všeobecněji (nejen za sebe), nejčastěji je to vstřícná citová odezva z druhé strany. Dělat radost druhým je dřina, ale stojí to za to! Odcházet z návštěvy sice vyřízený „na plech“, ale s neuvěřitelně povznášejícím a nabíjejícím pocitem „jo - super“, je to, co nás přiměje pouštět se do toho znovu a znovu. Kdo to nezažil, nepochopí, ale i canisterapeut by měl být po canisterapii zkrátka šťastný ;-)

 

O vlastním pohledu na canisterapii bych nenašla výstižnější povídání, se kterým se plně ztotožňuji. Část textu cituji ze stránek Psí školy minimaxipes.

 

 

 

 

 

V současné době pravidelně navštěvujeme Domov pro seniory v Mitrově, kde Bonda rozdává energii svým temperamentem a dokáže potěšit opuštěné obyvatele domova. Domov navštěvujeme společně se svou kamarádkou Bohdanou Melicharovou a jejími borderáky - Gerim a Royem.

U nepohyblivých klientů upoutaných na lůžko provádíme nejtěsnější kontakt osoby se psem-tzv. polohování.